Prométheovi bylo na opuštěné zemi smutno, a tak z hlíny a dešťové vody, které dávaly život rostlinám, vymodeloval člověka, kterému bohyně Athéna vdechla duši. Prométheus začal lidi učit stavět domy, zapřahat zvířata, léčit nemoci, stavět lodě, zpracovávat kovové rudy a mnoho dalších věcí. Zeus, nejvyšší z bohů, který sledoval Prométheovy lidi z posvátné hory Olympu, Prométheovi poručil, aby lidi donutil k uctívání bohů a přinášení obětí, nebo je stihne jejich hněv. Prométheovou lstí musel Zeus přistoupit na to, aby si lidé nechali maso a obětovali pouze tuk a kosti. Vzal proto lidem oheň, aby si maso nemohli uvařit, a aby se jim zprotivilo, ale Prométheus ukradl oheň pro lidi přímo z krbu v Diově zlatém chrámě. Tu se Zeus opět rozhněval, povolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášeným umělcem. Héfaistos pro Dia zhotovil nadpozemsky krásnou a dokonalou sochu ženy, které Zeus vdechl život, Athéna ji oděla, Afrodita ji obdařila krásou a Hermes, posel bohů, ji naučil řečnickému umění. Zeus ji pojmenoval Pandora – vším obdařená, dal jí zlatou truhličku a poslal ji s Hermem na Zemi, kde měla skříňku předat Prométheovu bratru Epimétheovi, jako dar od bohů. Když však Epimétheus skříňku otevřel, vyletěly z ní všechny nemoci, hlad, bída, bolest, starosti, které se rozletěly do celého světa. Jen naděje zůstala zavřena na dně skříňky, kterou polekaná Pandora rychle zavřela. Zeus poslal Héfaista, aby přikoval Prométhea ke skále na Kavkazu, kam mu každý den přilétal orel ozobávat játra. Prométhea vysvobodil až Herákles, který orla zabil svým šípem a jeho samotného odpoutal. Avšak od té doby musel Prométheus nosit železný prsten s kamenem z kavkazské skály, aby k ní byl připoután stále, jak Zeus určil.
Král Midas, vládce Frýgie, který si o sobě myslel, že je nejchytřejší, nejrozumnější a vůbec nejlepší ze všech, byl zapřísáhlým přívržencem boha veselí Dionýsa. Proto, když před něj přivedli starce Siléna, Dionýsova vychovatele, který kradl v královském sadu hrozny, uvítal starce s velkou rozvrženou náručí a dlouze jej hostil. Dionýsos se mu chtěl za jeho štědrost odvděčit, a proto mu slíbil splnit jedno přání. Král Midos neváhal a přál si, aby se pod jeho rukama vše měnilo ve zlato. Dionýsos mu přání splnil, ale tu nastaly králi kruté časy, protože se mu i všechno jídlo pod rukama měnilo ve zlato, a tak pomalu scházel hlady a nakonec musel Dionýsa odprosit, aby kouzlo zrušil. Ten mu nařídil, aby ze sebe kouzlo smyl v řece Paktolu, ve které pak lidé nacházeli zlatý písek. Od té doby král nemohl zlato ani vidět a nejraději chodil na dlouhé procházky do přírody, kde naslouchal písním rohatého kozonohého bona Pana, ochránce pastvin a stád, který hrával na rákosou píšťalu “syrinx”. A tak se stalo, že Midas vyslechl spor mezi Panem a Apollónem, vůdcem a bratrem Múz, kteří se přeli o to, kdo z nich hraje lépe. Pohoří Timólos rozhodlo, že Apollón je větším umělcem než Pan, avšak s tím Midas nesouhlasil a přivrátil se na Panovu stranu, což Apollóna velmi rozhněvalo a přičaroval králi oslí uši, aby lépe slyšel. Midas schovával uši pod velkým turbanem, ale zanedlouho mu narostly tak dlouhé vlasy, že už se pod turban nevešly, a tak k sobě musel král povolat služebníka aby mu je ostříhal. Služebník musel slíbit, že královo tajemství nikomu neprozradí, jinak zaplatí životem. Nakonec ale tíhu tajemství neunesl, šel k řece, kde vyhrabal do hlíny malou jamku a pošeptal do ní: “Král Midas má oslí uši.” Jamku zase zahrabal v domnění, že tak tajemství navždy pohřbil. Avšak do roka a do dne na tom místě vyrostlo husté rákosí, které při každém závanu větru šeptalo: “Král Midas má oslí uši.” Pravda tedy vyšla najevo a bylo to vůbec poprvé, co bohové označili hloupost viditelným znamením.
Král Lýdie Tantalos, byl neobyčejně bohatý, hora Sipylos mu dávala zlato a jeho rozsáhlá pole rodila dvakrát více než pole v jiných zemích a stáda jeho dobytka byla nespočetná. Král Tantalos byl velmi oblíbený mezi bohy, kteří mu dovolili mu pít božský nektar a jíst božskou ambrózii, a tak se král stával namyšleným a začal dokonce krást. Zapomněl na to, že je pouhým smrtelníkem, kterému sudička Klóthó přede nit života, kterou sudička Lachesis rozvíjí a Antropos přistřihne, a začal se rovnat s bohy a také začal pochybovat o jejich vševědoucnosti. Aby je vyzkoušel, předložil jim na hostině maso svého syna Pelopa. Deméter, bohyně rolnictví, v roztržitosti pozřela kousek masa, avšak ostatní bohové Tantalovu lest prokoukli a rozzuřili se. Zeus svrhl Tantala do nejhlubšího podsvětí a odsoudil ho věčnému trápení. V říšimrtvých stojí v průzračné vodě, ale napít se nemůže, a proto je sužován žízní. Na dosah ruky mu zraje skvělé ovoce, avšak on jej nemůže utrhnout, a tak se trápí hladem. Nad jeho hlavou visí balvan, který se může každou chvíli zřítit. Zbytky Tantalova syna Pelopa vhodili do kotle a probudili ho k životu. Jen na lopatce je jeho kůže nahrazena kouskem sloní kosti, protože tam chybí právě ten kousíček, který snědla Deméter. A od té doby má celý Tantalův rod na lopatce znamení.
Thébská královna Nioba, dcera krále Tantala, která žila šťastným životem, a která měla vše, co si jen žena může přát, včetně milujícího manžela Anfióna, jehož umění hrát na lyru bylo vyhlášeno po celém Řecku a sedmi statných synů a sedmi krásných dcer, se začala ve své opovážlivosti srovnávat s bohyní Létó a nabádala Thébanky, aby nosily oběti jí místo létě. Létó to vše viděla a velmi se rozhněvala. Zavolala si své děti Apollóna a Artemis, které jí slíbily, že se Niobě za její opovážlivost pomstí. Slétli nad Théby a zahaleni mračnými závoji začaly vraždit nejprve Niobiny syny a pak i dcery. Truchlící Nioba se proměnila ve skálu, kterou vítr odvál až do Niobiny rodné Lýdie a dodnes se tam lidé podivují skále tvaru ženy, které neustále kanou z očí dva mohutné proudy slz.
Pelops nastoupil na Lýdský trůn po svém otci Tantalovi, ale zanedlouho byl vyhnán sousedním králem, který toužil po jeho bohatství. Bloudil proto se svým sluhou cizími zeměmi, až došel do Pisy. Tamnímu králi Oinomanovi Pýthie předpověděla, že muž, který si vezme za ženu jeho překrásnou ženu Hippodamii, zaviní jeho smrt. Aby oddálil svou smrt, závodil král se všemi jejími nápadníky na vozech tažených koňmi. Ten, který by dojel do cíle před králem, se měl stát Hippodaminým mužem. Avšak to se ještě nestalo, protože králi věnoval bůh války Áres kouzelné koně, kteří předstihli všechny ostatní. Když král nápadníka dohonil, měl právo ho probodnout oštěpem. I Pelops se rozhodl soupeřit s králem o ruku jeho dcery a vyprosil si před závodem kouzelné okřídlené koně od boha vod a moří Poseidóna. Král, když viděl jeho koně, zapomněl před závodem dát Diovi oběť a nenechal mu ani takový náskok, jaký obvykle nápadníkům dával. Za chvíli jej dostihl, avšak když jej chtěl probodnout oštěpem, najel jeho vůz na kámen, král spadl a zabil se. Na počest Pelopova vítězství se poloostrov, na kterém se závod konal, jmenuje Peloponésos a v Olympii se na jeho počest začaly konat olympijské hry. Po vítězném závodě prohlásil králův služebník Myrtilos, že to on uvolnil králi kolo před závodem a že má tudíž nárok na odměnu. Pelops byl jeho řečmi znechucen a nechal ho svrhnout do propasti, ale než Myrtilos zemřel, proklel Pelopa, a tak byl Tantalův rod stižen novou kletbou.
Řecký král si vzal za manželku bohyni a měl s ní dvě děti – Frixe a Hellé. Po čase jej ale božská manželka omrzela a on se s ní rozvedl a přivedl dětem zlou macechu, která je nenáviděla a popuzovala proti nim i jejich vlastního otce. Ještě horší časy dětem nastaly, když se maceše narodili dva synové, pro které chtěla jejich matka získat králův trůn. Lstí donutila macecha krále, aby Hellé a Frixe obětoval bohům a zachránil tak svou zemi od hladu. Z obětního oltáře zachránila své děti jejich božská matka, která pro ně poslala zlatého berana. Beran s dětmi letěl přes moře a neopatrná Hellé do něj spadla a utopila se. To moře se od té doby nazývá Helliným – Hellespontem. Frixe donesl beran až ke králi Aiétovi, kde Frixos berana obětoval Diovi za svou záchranu a zlaté rouno věnoval králi. Král odnesl zlaté rouno do háje zasvěceného bohu války Áreovi, kde je zlatými hřeby přibyl k dubu a jeho dcera Médea, která se vyznala v čarodějnickém umění, přivolala draka, aby rouno hlídal.
V dávných dobách nebylo v Athénách a ani v celém Řecku větších umělců než byl Daidalos. Byl stavitelem i sochařem a dovedl podivuhodně zpracovávat kov i dřevo. K Daidalovi se chodilo vzdělávat hodně učedníků z nejvýznamnějších aténských rodin. Nejnadanější z nich byl chudý Tálos. Tálos už ve dvanácti letech vynalezl hrnčířský kruh nebo podle rybí páteře zhotovil první pilu. Jednou si Daidalos prohlížel stavbu nového paláce a uslyšel , jak si povídají dělníci o Tálovi, že až vyroste, bude větší umělec než je on sám. Ta rozmluva ho velmi rozčílila , protože byl zvyklý, že o jeho prvním místě nikdo nepochyboval. Proto Tála jednou večer pozval na procházku Athénským hradem. Tam ho v husté tmě shodil dolů z hradeb. Daidala ale viděl nějaký pozdní chodec při činu a udal ho. Proto Daidalos i se svým synem Ikarem uprchl na Krétu. Tam ho s radostí přivítal král Mínos, protože hledal stavitele, který by mu postavil zvláštní vězení pro obludu Minotaura. Daidalos vymyslel pro Minotaura “bludiště”. I když se mu dostalo velké slávy, pořád myslel na svou vlast. A tak si opatřil ptačí pera různých velikostí, která potom svázal k sobě. Vyrobil dvoje křídla. Jedny větší pro sebe a jedny menší pro svého syna. Druhého dne naučil Ikara létat a také ho poučil o tom, že nesmí létat ani vysoko, protože by se mu mohl roztavit vosk mezi pery a ani nízko, protože by mohl spadnout do moře. Pak se vznesli a dali se na cestu zpět do vlasti. Ikara ale nebavilo letět stále ve stejné výšce, a tak se vznesl výš a ještě výš, až se mu vosk začal opravdu mezi pery tavit. Ikaros se zřítil do moře a utopil se. Zdrcený otec se otočil a odletěl daleko od své vlasti, na Sicílii, kde vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb.
Trojskému králi se narodil syn, který měl podle věštkyně přinést městu zkázu. Proto bylo dítě odneseno do lesa, kde ho vychovávala medvědice a později pastýř, který ho tam našel. Dal mu jméno Paris. Když se z něj stal urostlý muž, objevily se před ním tři bohyně, které mu slibovaly vládu, silného vůdce a lásku k nejhezčí dívce. Paris se rozhodl pro lásku. Jablko, které mělo ukázat jeho rozhodnutí, daroval Afroditě, bohyni lásky. Afrodita doprovodila Parise k Heleně, krásné manželce krále Meneála, do Řecka. Paris Helenu unesl do Tróje a tak se rozpoutala desetiletá Trojská válka. Soupeři byli tak vyrovnaní, že o vítězství mohla rozhodnout jedině lest, kterou Řekové použili. Předstírali útěk, ale skryli se nedaleko za skalami a velké hrdiny ukryli do dřevěného koně před hradbami Tróje. Trójané po velkých oslavách vítězství ulehli ke spánku, který znamenal zkázu Tróje. Řekové vtrhli do města a obyvatele pobili a některé odvedli do otroctví. Ale ani vítězům válka nepřivedla dobro. Za tolik let se domů vraceli starci a nacházeli tam buď stařenky nebo už jen hroby.
Odysseus se po trojské porážce vracel zpět do vlasti. Cesta byla ale tak dlouhá a namáhavá, že ithacký hrdina spatřil svou zemi až po dvaceti letech. Při putování zažil Odysseus se svými druhy mnoho dobrodružství, která znamenala smrt pro celou výpravu kromě něj. Na ostrově obrů ztratilo život šest jeho kamarádů. Oslepení obra Polyféma, syna boha Poseidona, naznačovalo, že cesta domů nebude jednoduchá. Poseidon, bůh mořských vod, chystal řeckým lodím nástrahy na každém kroku, ale Odysseus jim, sice se ztrátami, ale přece, úspěšně odolával. Projeli šťastně kolem Sirén – lákavých pěvkyní, kolem saní s psími hlavami, i kolem Poseidonovy dcery chrlící vodu. Ale to již z dvanácti lodí plula pouze jedna. Ostatní potopili obrovití lidé na jednom ostrově i s druhy. Ale ani poslední přátelé z Odysseovy lodě se domů nevrátili. Nechali se zlákat božským dobytkem a tak byli potrestáni smrtí. Tak zůstal Odysseus sám a po dlouhém putování spatřil břehy své Ithaky. Musel však ještě pobít nápadníky své ženy a pak teprve se dočkal šťastného a klidného stáří.
Za starých časů se stávalo, že vládce bohů Zeus sestupoval na Zemi v podobě pozemšťana, aby se přesvědčil, zda jsou lidé dobří a nejsou zlí a chamtiví. Na jeho cestách ho doprovázel posel bohů Hermes. Jednoho dne takhle dorazili až do velmi pěkného údolí s bohatými statky. Protože se začalo stmívat, požádal Hermese, aby se šel zeptat, jestli je někde vezmou na noc. Proto procházeli celou vesnicí, ale nikde je nevzali. Až došli k velice chudé chaloupce. Hned si jich všiml stařeček Filomen. Pozval je dovnitř a řekl své ženě Baucis, aby připravila něco k jídlu. Baucis hned začala připravovat maso. Filomen nosil různé pochutiny a snažil se hostům ve všem vyhovět. Když dojedli, začal jim Filomen nalévat víno. Všichni si povídali, jenomže po chvíli si stařeček všiml, že víno ve džbánku vůbec neubývá. Svěřil se Baucis a ta hned poznala, že jejich dům navštívili bohové. Hned se začali omlouvat bohům za skromné pohoštění. Zeus se zvedl a vyšel z chaloupky a místo ní vyčaroval nádherný zámek ze zlata a stříbra. Zeus se ptal Filomena a Baucis co by si ještě přáli. Stařeček mu odpověděl: “Bohové, dovolte nám stát se strážci tohoto krásného zámku a až se naplní náš čas, kéž bychom zemřeli ve stejnou chvíli. Celý život žijeme spolu ve svornosti a věrně stojíme při sobě. Ať nikdy nespatřím hrob své ženy a mě ať nikdy nemusí pohřbívat ona.” Zeus jim řekl: “Dobře.” a i s Hermesem zmizeli. Tak tedy střežili Filomen a Baucis palác. Jednoho dne si však Filomen všiml, že Baucis obrůstá listím. I Baucis viděla jak se Filomen ztrácí v záplavě listí. Oba dva se začali měnit ve stromy, naposledy si řekli sbohem a proměnili se ve stromy. Filomen v dub a Baucis v lípu. Tak jsou navěky spolu a vždy když zafouká vítr, dotýkají se jeden druhého.