Jarmila Loukotková - Navzdory básník zpívá

Františkovi rodiče utekli z válkou zpustošeného venkova do Paříže. Doufali, že tam najdou snadnější způsob obživy, ale opak byl pravdou.Navíc Paříž v té době sužoval mor, kterému Františkův otec podlehl. Truchlící matka s čerstvě narozeným synkem šla hledat pomoc do kláštera. Tam se jich ujal dobrosrdečný páter Vilém, dal Františkově matce, do níž byl tajně zamilovaný, práci a částečně se ujal výchovy jejího syna. Díky strýci Vilému, po kterém František rozený Montcorbier převzal jméno Villon (=Šibeničník), mohl Villon studovat na Sorboně a stát se mistrem svobodných umění. Děj knihy začíná právě posledními Františkovými studijními léty, ve kterých útržkovitě vzpomíná na epizody ze svého dětství. František má vrozený básnický talent. Jeho básně jsou živelné, pobuřující a bodavě pravdivé, čímž se zcela odlišují od vyumělkovaného a uhlazeného stylu jeho doby, tedy 15.století. Jeho život byl plný útrap a paradoxů; narodil se do chudé rodiny, přesto však v bohatém domě, do kterého se jeho rodiče vloupali. Bylo mu souzeno ztotožnit se s pařížskou spodinou a umřít hlady, a místo toho se jej ujal páter Vilém a udělal z něj učence. Pro svou veselou povahu a bystrý vtip byl vítaný mezi svými vrstevníky. Stejně tak jej vítala pařížská šlechta, do jejíž společnosti Františka uvedl páter. Přímo on sám se neustále zmítal mezi absolutní bídou a nejvybranějším životem, mezi spodinou a smetánkou. Dokázal se chovat velmi okázale a zodpovědně, ale při všemožných lumpárnách, nepravostech a pitkách byl ve svém živlu. V jeho básních se tyto paradoxy a starosti odrážely; poukazoval na útisk chudých a bezohlednost mocných. Psal jadrným hovorovým jazykem. Jeho básně si zpívali lidé na ulici, kteří chápali jejich obsah, ale četli je také urození pánové a dámy, pro které byly verše nepochopitelné, pobuřující, někdy nemyslitelné. Jiskru jeho básním dávala jeho osobnost. Byl vysoký, snědé pleti a tmavých kučeravých vlasů. Avšak nejpůsobivější byly jeho černé sugestivní oči, které dokázaly jeho slova náležitě zdramatizovat. Díky vlivu pátera mohl mít František pohledný život, avšak tato představa se rozplynula, když ve rvačce zabil kněze Filipa Charmoye. Ten na něj zaútočil, protože miloval dívku, která toužila po Villonovi. Po tomto činu musel František utéci z města, prostřednictvím kamarádů se zapojil do tajné sítě organizovaného zločinu – do Ulity. Filip Charmoye ale před smrtí nechtěl udat jméno svého vraha, a tak se František vrátil do Paříže a chtěl skoncovat s dřívějším nevázaným životem plným strachu před zákonem a šibenicí. Našel si řádnou práci písaře a začal si namlouvat krásnou avšak poněkud povýšenou a arogantní Kateřinu, pro kterou jej chtěl Charmoye zabít. Na Kateřinu měl ovšem zálusk také malíř Noel Joliz, jeden z Villonových nejzarytějších odpůrců. Zjistil pravdu o smrti Charmoye a prozradil vše nic netušící Kateřině. Ta Villona okamžitě zavrhla a vzala si Jolize. Pro Villona toto období znamenalo ztrátu životní lásky, práce a smyslu života. Zapletl se opět se zločineckými kamarády a pomohl jim vykrást teologickou fakultu. Po tomto činu musel opět utéct z Paříže. Toulal se jako žebrák a jeho tuberkulóza, kterou trpěl již od studentských let, se prohlubovala a ničila jej. Šťastnou náhodou se dostal na dvůr Karla Orleánského, bratra vládnoucího Karla VII., kde se stal jeho nejoblíbenějším básníkem. Byl křivě obviněn z vraždy své milenky, a tak se musel vzdát knížecího blahobytu a toulal se dál. Znova se zaplete do Ulity, přestože většinu jeho kamarádů stál tento spolek život. Dostane se na dvůr vévody Jana Bourbonského, kde se setká s biskupem Tybaltem d‘Aussignym z Meungu, který jej chce zadržet za vykradení teologické fakulty. Villon jej napadne a uteče. Je znovu zadržen za znásilnění a vraždu a je odsouzen k smrti, následně je propuštěn díky královské milosti. Tu jej ale konečně lapí d‘Aussigny, uvrhne jej do podzemní kobky, kde jej několik měsíců týrá. Během jeho uvěznění zemře král a nastoupí nový a František je znovu omilostněn. Vrací se do Paříže k páteru, ten jej posílá na venkov, než se ujasní poslední zbytky vyšetřování okolo teologické fakulty. Na venkově se Villon věnuje tvorbě. Když se může vrátit do Paříže, chce opět začít s poklidným životem. Najde si nové slušné kamarády a pracuje u strýce. Nešťastnou náhodou se připlete do rvačky a je neprávem obviněn z pokusu o vraždu, nečež je potřetí odsouzen k trestu smrti. Jeho zkušený právník jej ale chrání a Villon nakonec dostane pouze deset let vyhnanství z Paříže, a to v době, kdy se jeho život začal ubírat tou správnou cestou – kdy měl řádnou práci a hodlal si vzít Kateřinu, která po smrti Jolize ovdověla. Vydá se tedy na svou poslední cestu, protože se díky pochroumanému zdraví do Paříže už nikdy nevrátí, ačkoliv v to v den svého odchodu věří.