Karel Hynek Mácha - Máj

Jarmila se v prvním zpěvu nedočká svého Viléma, “strašného lesů pána”, který dovršil své společenské vyděděnectví vraždou svého otce, jejího svůdce. “Večerní máj”, který vyzývá k lásce, je svědkem její životní tragedie. Hluboká noc a její ticho intonují druhý zpěv věnovaný Vilémovým úvahám v žalářní kobce. Úkazy nočního nebe, jakož i hlas padající kapky rytmující čas těchto posledních chvil před popravou. Připomínky osudových náhod určujících běh života vystřídá hrůza z nicoty budoucího nebytí. Třetí zpěv je opět Vilémův. Zachycuje jeho cestu na popraviště a popravu. Ovládá jej krajinná scenerie “jitřního máje”, symbolizující krásu země, stálé průvodkyně člověka na jeho cestě životem. K ní se nesou poslední horoucí pozdravy Vilémovy, s ní, “kolébkou a matkou svou”, splývá ve chvíli smrti. Zároveň však tento zpěv připomněl marnou touhu po zašlém světě dětinských snů a nadějí, který pozbyl své reálné hodnoty jako “zbortěné harfy tón”, “mrtvé milenky cit” atd. Obě intermezza obklopují tento zpěv. První vyvolává půlnoční vizi popraviště, které hodlá přijmout novou oběť. V druhém přijímá horská krajina i sbor Vilémových druhů zprávu o smrti svého vůdce. Čtvrtý zpěv přivádí na scénu autora, který po letech, opět prvního máje, přichází na popraviště, zamýšlí se nad příběhem, nad tragičností lidského osudu a ztotožňuje se s Vilémem a Jarmilou. Představa minulosti je opět totožná s dětinským věkem a “ztraceným lidstva rájem”. Současnost, “nynější čas jinošství svého”, přirovnává Mácha k básni Máj: krása vnějšího světa je provázena hlubokým lidským smutkem. I budoucnost je totožná s Vilémovou představou nicoty. Přitom celá báseň je věnována s ironickým podtextem “věrnému Čechu”, vyznávajícímu nepomíjejícnost takových hodnot, jako je Bůh, král, vlast.