Jan Neruda - Povídky Malostranské

Pan Ryšánek a pan Schlegl

V hostinci U Štajniců sedávali pravidelně po 11 let každý večer u jednoho stolu pan Ryšánek a pan Schlegl. Nikdy na sebe ale ani nepromluvili a ani nepohlédli. Rozhněvali se před léty kvůli dívce, která nejprve chodila s panem Ryšánkem, ale pak si vzala mladšího pana Schlegla. Krátce po porodu zemřela a zanechala po sobě dceru. Oba muži se však od té doby nesmířili. Pak ale pan Ryšánek onemocněl, pan Schlegl sedával sám a choval se úplně jinak, než když tam býval i pan Ryšánek - více se bavil atd.. Pan Ryšánek se po dlouhé době vrátil. Zničehonic mu pan Schlegl nabídl tabák. Tak se smířili a od té doby zase spolu mluvili.

Přivedla žebráka na mizinu

Pojednává o člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že má vilku na druhé straně Vltavy, a že chodí žebrat pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda a podobně. Začali mu říkat, že už nic nezbylo, nebo že se nemají zrovna dobře, a tak už nechodil tak spokojený a pak ho dlouho nikdo neviděl, až jednou ho našli umrzlého.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Do Ostruhové ulice se přistěhoval krupař Vorel a otevřel si krupařský krám na místě, kde nikdy dřív nebýval. Sousedé ho ale mezi sebe nebrali a do jeho krámu nikdo nechodil, jen žebrák Vojtíšek. Pan Vorel si totiž koupil novou pěnovku a stále ve svém krámě kouřil. Lidé mu přezdívali "uzený krupař". Obchod se tedy nedařil a pan Vorel měl být vystěhován. Našli ho však oběšeného.

Hastrman

Jmenoval se Rybář. ale protože stále nosil zelený fráček, malostranské děti ho přezdívaly "hastrman". Žil u své neteře a její rodiny. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, protože má sbírku drahých kamenů. Skutečně vlastnil všelijaké kamínky. Jednou si je nechal ocenit profesorem přírodovědy a dověděl se, že až na výjimky jsou bezcenné. Rozhodl se je vyházet z okna, ale zadržel ho manžel jeho neteře. Ujistil ho, že ho mají rádi i bez drahokamů.

O měkkém srdci paní Rusky

Na pohřeb pana Velše, bohatého kupce, se sešlo hodně obyvatel Malé Strany. Přišla i paní Ruska, vdova po hostinském Rusovi. Její velkou zálibou bylo chodit na pohřby. Jenže se na nich nechovala právě slušně. Nebožtíky vždy nejprve litovala, plakala nad nimi, ale pak začala pomlouvat. Právě na pohřbu pana Velše vyprávěla nějaké cizí paní o jeho zesnulé manželce, jaká to byla protivná žena a že pan Velš také nebyl svatý. Neměla zkrátka k mrtvým úctu. Jeden ze smutečních hostů ji vyvedl z domu. Druhý den jí bylo úředně zakázáno chodit na pohřby. Paní Ruska se však přestěhovla do ulice, kudy musel projet každý funus, takže o svou zálibu nepřišla.