Paul Verlaine - Saturnské básně

Mudrci dávných dob

Báseň ukazuje jakéhosi Saturnského člověka, který je již poznamenán svým zrozením. Člověk, který stojí tváří v tvář utrpení a nevyhnutelné smrti, napospas vesmírným živlům. V básni se objevují též některé magické symboly a básník se odvolává na učení Kabaly.

Nevermore

Tato druhá báseň na mě působí jako takový melancholický popěvek. Melancholičnost je zde probuzena tím, že báseň je vlastně jakési vyvolání vzpomínky, která je již nenávratně ztracena.

Můj důvěrný sen

Je to jakýsi dokonalý soulad básníka s duší tajemné ženy nebo snad snu, který se neustále znovu objevuje. Na první pohled na mne báseň zapůsobila jako nějaké duševní naplnění, ale tento dojem mi narušuje třetí a čtvrtá sloka, kde se objevují znepokojující verše. Možná jde o jakýsi strach ze smrti této duše.

Námořnická

V básni je takový velice dynamický popis živlů a přírody. Ohromné síly, které se v nich skrývají. Božství, které by člověk neměl příliš dráždit. Ten název sám ukazuje na jakousi lidskou smělost vstoupit a využít těchto živlů.

Noční efekt

Báseň vykresluje působivou atmosféru nehostinné noci za deště a mlhy. A stejně nehostinný a mrazivý zážitek visícího oběšence, kterého klovají havrani a vlci ho připravili o nohy. A v tu chvíli se objevují tři vojáci s novými vězni, které čeká nejspíše stejný osud jako oběšence. Nedokáži si plně vysvětlit všechny symboly, ale báseň má chmurnou a mrazivou atmosféru.

Zapadající Slunce

Báseň působí opět melancholicky. Jde tu o jakýsi koloběh života od východu k západu Slunce, který přirovnává ke snění plnému přeludů. V básni je možná skrytá jakási zmínka o smrti schovaná do námětu denního koloběhu.

Hodina zamilovaných

Tato báseň je docela zajímavá. Pořád se v ní stupňuje nějaké nepopsatelné napětí, které náhle končí.

Slavík

V této básni přirovnává své vzpomínky k hejnu ptáků, které na něj doráží a ze kterého se vyčleňuje vzpomínka na první lásku. Opět vlna melancholie, jde jen o vzpomínku, o pouto, které bylo zničeno, možná i tragicky.

Žena s kočkou

Opět zneklidňující nádech skrytého nebezpečí - zatažené kočičí drápky.

Serenáda

„Hlas mrtvého, který si zpívá v hlubokém hrobě”, to je píseň zpívaná pod oknem milé. Budí to ve mě určité zdání ironie.