Erich Maria Remarque - Jiskra života

Děj je o vězních koncentračního tábora Mellern. Začíná v březnu 1945 a končí koncem války.
509 pomalu zvedl hlavu a otevřel oči. Nevěděl jestli omdlel nebo jenom usnul. Mezi jedním a druhým zmizely skoro všechny rozdíly. Hlad a vyčerpanost se o to už dávno postaraly. 509 ležel u bloku dřevených baráků, oddělených od pracovního tábora ostnatým drátem. Byl to malý tábor, byli v něm vězňové neschopni práce. Čekali tam na smrt, umírali rychle, ale noví přicházeli dřív, proto byly baráky přeplněné. 509 patřil k veteránům ti bydleli v baráku 22 a byli v malém táboře nejdéle.
509 se zadíval před sebe. Skrz ostnatý drát viděl na město pod táborem. 509 se podíval na hodinky zbývalo mu 10 minut. Přesto se rozhodl se vrátit, když byl na cestě ozvala se siréna chvíli se rozmýšlel (nesměli být při poplachu venku) nakonec se vrátil na místo kde byl. Po chvíli spadla 1. bomba na město.
Nikdo tomu nechtěl věřit, protože válka trvala tak dlouho a dosud se nic takového nepřihodilo. Ale když se to opakovalo uvěřili a začali se připravovat na svoje osvobození. Byl to pro ně důvod proč žít. Sháněli si potravu (chleba, brambory, maso, cukr) víc než předtím. V táboře dostávali jídla málo někdy vůbec nic. Pro stráže SS nebyli ničím nepracovali a většina byli židé nebo političtí vězni.
SS měli opustit tábor většina odešla, ale pár zůstalo, opili se, vešli do malého tábora, baráky polili benzinem, podpálili je a čekali až odtam budou utíkat vězňové, aby po nich mohli oni střílet. 509 ležel venku a vše sledoval. Opatrně se napřímil, vytáhl z pod košile revolver, namířil na Webera, stiskl spoušť, ale nic se nestalo. V zoufalství, že je revolver k ničemu zjistil, že nebyl odjištěn. Znovu zamířil, vystřelil. Weber klopýtl, ohlédl a zhroutil se na zem. Ostatní si ho všimli až po chvíli, to už 509 zase ležel za hromadou mrtvol, a mysleli si, že Webera zasáhla nějaká zbloudilá kulka. Za chvíli se ozvaly výstřely od pracovního tábora. Přicházeli Američani.
509 zemřel šťastný, protože viděl umírajícího Webera. Ti, co přežili ještě nějaký čas zůstali v táboře, aby nabrali sílu a potom postupně odcházeli hledat své ztracené příbuzné a štěstí někde ve světě.

Hodnocení

Četlo se to velmi dobře, ale hned po přečtení jsem nevěděla jak to zapsat. Málem jsem opisovala celou knihu, protože se pořád něco dělo a přeskočit něco nemuselo by to dávat smysl. Werner a jeho láska Ruth vkládali své naděje do bílého domku na kopci. Říkali si, že pokud bude stát, budou mít naději, že válka skončí. Když potom z tábora odešli zjistili, že domek nemá zadní stěnu.

Vydání knihy neuvedeno

Autor referátu 04.06.2004 - Musilová Markéta