Jiří Wolker - Dílo Jiřího Wolkera

Kniha mimo pohádek obsahuje i dramatickou tvorbu a poezii. Má celkem 532 stran.

O knihaři a básníkovi

Je to dávno co existovalo takové zvláštní město. To město bylo rozděleno do dvou částí, oddělené řekou. Jedna část se skládala z mnoha vil, zámečků a paláců, ve kterých bydlelo mnoho šťastných i veselých lidí. Ti lidé denně pořádali slavnosti, na kterých se neustále radovali a veselili. Žil zde i jeden básník, co psal veselé básně. Básně pak na těch slavnostech recitoval a rozveseloval jimi lidi. Jednou se rozhodl napsat tu nejveselejší báseň, kterou by všechny rozveselil. Nejvíce chtěl ale rozveselit jednu slečnu. Na tu slečnu si věřil a doufal, že si ho jednou vezme. Tak se do toho pustil a tu báseň napsal. Učil se ji i recitovat, ale málem si zničil všechny papíry. Rozhodl se tedy, že knihu nechá svázat.
Zde se v pohádce dostáváme do druhé části města, kde jsou jen rozbité staré domky. V těch domcích žili unavení, smutní, chudí lidé. Jedním z nich byl právě knihař, u kterého si nechal básník knihu svázat. Ten knihař se jmenoval Bertin. Byl velice rád, že si může něco přivydělat, protože neměl peníze a jeho žena byla velice nemocná. Mohl tak pro ni koupit léky. Jak tak tu nejveselejší báseň vázal a dovázal, neváhal báseň ženě přečíst. Doufal, že ji aspoň trošku rozveselí, jenomže jak četl a četl, báseň se stávala smutnější a smutnější, protože na ni přecházela bolest manželů. Když knihu dočetl, zřel že jeho žena zemřela. Bertin zhořkl a nad ženou zaplakal.
Na druhý den si pro knihu přišel básník. I hned ji začal na slavnosti předčítat. Jakmile nastartoval čtení, uvědomil si, že vlastně čte tu nesmutnější báseň. Všichni lidé se v pláči odebrali domů a mezi prvními i slečna, na kterou chtěl básník zapůsobit. Uvědomil si, že ženu ztratil a rozhodl se Bertina potrestat.
Zatkli ho tedy a uvěznili ve věži. Po smrti ženy byl však knihař lhostejný ke všemu, a tak mu to ani nevadilo. Ve věži byl sám a měl tam jen bibli, kterou četl. Když ji dočetl bylo mu hned lépe, protože si uvědomil, že není na světě sám, ale že je s ním bůh. Hned chtěl své štěstí najevo avšak neměl na co psát. Tím neskutečně trpěl.
Jednou ráno vstal a zjistil, že papír v bibli je čistý. Zázrak! Začal ihned psát básničky, obyčejné o pracujícím lidu a hotové díla vyhazoval z oken. Lidé, kteří básně našli, se jimi rozptylovali po každodenní kruté práci. Až knihař popsal celou knihu, odešel v klidu ke své ženě. Druhý den ráno přišel žalářník, ale Bertina nenašel. Ten den zemřel i básník, který se na slavnosti zařekl, že už psát nebude.

O kominíkovi

Kominík nosí štěstí. To věděl i malý sirotek Jeník. Byl chudák a na ulici žil sám. Chtěl potkat kominíka. Samozřejmě také věděl, že jestli chce, aby mu kominík přinesl štěstí, musí se chytit knoflíku. Jenže žádný neměl a pořád přemýšlel, jak by takový knoflík získal.
Jednoho dne si všiml malého děvčátka, kterému na šatičkách visel knoflík jen na malinké nitce. Honzík si řekl, že když se holčička o knoflík nestará, nezaslouží si ho. Tak ji sledoval tak dlouho, než jí knoflík upadl, celý šťastný jej sebral. Po chvíli mu z toho bylo úzko, protože si uvědomil, že dívka nemůže být bez knoflíku šťastná a dával si to za vinu. Začal plakat. Toho si všiml kominík. Ten se ho zeptal proč pláče. Jeník mu vše vysvětlil. Kominík se nad jeho nuzotou smiloval a vzal ho k sobě domů.
Když se dostali s kominíkem domů, uviděl tam Honza tu malou holčičku. Byla to kominíkova dcera. Jenda jim celý příběh pověděl a omluvil se. Kominík a jeho žena viděli, rozhodli se, že u nich může chlapec zůstat. Utekla nějaká doba, Honza se stal taky kominíkem aby mohl nosit lidem štěstí. Vzal si tu malou holčičku a měl po kapsách vždy dost knoflíků, aby je mohl rozdávat těm, kteří je potřebují.

O milionáři, který ukradl slunce

Na světě žil jeden milionář, kterému vše patřilo a mohl si dovolit cokoli. Jediné co mu chybělo bylo zdraví. Byl velice nemocný. Na celém těle měl odporné a hnusné mokvající vředy. Velice se za ně styděl.
Pozval si lékaře, sdělilmu závažnost problému. Sdělil mu také, že dá lékaře po vyšetření zabít, aby to nevyzradil. Lékař si řekl, když může boháč rozhodovat o jeho životě, on také. Řekl milionáři, že jediné co ho dokáže zbavit odporných vředů je slunce. Poradil mu, aby si ho snesl z nebe a zavřel se s ním do jedné místnosti.
Milionář tedy objednaltisíce dělníků, kteří mu stavěli ohromný palác, kam by uschoval slunce. Jak jej dostavěli, snesli slunce z nebe. Na zemi zavládl chaos. Lidé nevěděli, kdy mají jít spát a kdy vstávat do práce. Milionář nechal vytisknout letáky, kde sděloval,že to on zbavil lidstvo toho největšího tyrana na světě, a proto je mu zajištěna nehynoucí památka. Sám se mezi tím nechal zavřít v pokoji se sluncem.
Ze začátku pociťoval blahodárné působení slunečních paprsků, ale po chvíli jej začalo moc pálit... Spalovalo jej natolik, že chtěl uniknout, ale neměl kam, klíč v zámku se roztavil a milionář zůstal na pospas slunci. To ho spálilo a s ním i celý palác. Slunce zas konečně začalo svítit pro všechny lidi.

Pohádka o Jonym z cirkusu

Jony byl chudák, nikdo ho neměl rád, protože byl zohavený a měl hrb. Nikdy si nenašel přátele a byl pořád sám. Když vyrostl přidal se k cirkusu. Tam využili jeho hrbu, aby bavil lidi. Všichni se mu smáli. Jonyho se to dotýkalo a zuřil. Byl pokaždé plný vzteku a zloby. Když byl jednou zase rozčilený, potkal starého klauna, který byl tetovaný. Jak to uviděl nechal se taky tetovat. Po každé když byl rozzuřený, nechal si vytetovat tygra, až už nebylo kam.
Tehdy přišla do cirkusu nová tanečnice Ester, která byla velice krásná. Jony se do ní zamiloval. Když Ester začala tančit, usnuli poprvé tygři na jeho prsou. Utíkal čas a Jony byl sám na svoji lásku. Až jednou po vystoupení si dovolil Ester doprovodit. Došli ke dveřím a Jony Ester vyznal lásku. Ester ale smutně odvětila, že ona svoulásku již prodala. Jak to slyšel, byl zděšený. Řekl, že mu nevadí, že chodí s hezkými muži, ale jak jednou půjde za peníze s hrbáčem, zabije i jejího milence.
Když mělo začít velké představení a Ester odtančila, byl na řadě Johny, aby se předvedl na hrazdě, pod kterou jsou rozdivočení tygři. Jony dělal co mohl, ale lidé se mu smáli. Tu se podíval na Ester a spatřil jak sedí vedle muže, který ji objímá. Ten muž byl hrbáč. V tu chvilku se vněm vše sevřelo, zatočila se mu hlava a spadl z hrazdy dolů. Už neviděl jak tygři rozbili mříže a vrhli se do prvních řad. Johny už byl pryč, protože šelmy z jeho těla odešly a on mohl konečně zemřít.

Pohádka o listonošovi

V horách, v jednom zapadlém městečku, žil mladý listonoš. Byl velmi oblíbený, protože nosil jen veselá psaní. Byl na to patřičně hrdý. Nosil dopisy i jednomu dědečkovi, kterému psal syn z Ameriky, a jelikož dědeček už nemohl číst, četl mu listonoš. Starý pán byl s listonošem spokojený, a proto mu nabídl, aby se k němu nastěhoval a četl mu každý den synovy dopisy. Pokaždé, když mu je předčítal poslouchala za oknem sousedovic Helenka, která měla listonoše moc ráda.
Tak to nějaký čas šlo, dokud dědečkovi nepřišel těžký a smutný dopis. Listonoš si myslel, že je v něm zpráva o synově smrti. Rozhodl se, že stařečkovi nedá, protože se bál, že by dědečka smutná zpráva zabila. Každým dnem byl dopis těžší a těžší, až s ním listonoš nemohl pohnout. Jednoho dne přijelo do vsi krásné auto. V něm cizí pán, který okamžitě zamířil do dědouškova domu.
Když ho stařeček spatřil, poznal v něm svého syna, kterému ovšem chyběla jedna ruka. Dědeček byl ze shledání tak šťastný, že to jeho srdce nevydrželo. Stařeček umřel s úsměvem na rtech. Syn ale obvinil listonoše z vraždy, že nepředal jeho otci dopis se vzkazem, že přijede. Okamžitě listonoše zatkli. Chtěli ho pověsit. Listonoš vysvětloval, naříkal, ale nikdo mu nevěřil. Když se naposledy domáhal spravedlnosti a hledal aspoň někoho, kdo by mu uvěřil. Náhle se z davu ozvalo: "Věřím ti!" Hlas patřil sousedovic Helence. Vykročila z davu, vzala ho za ruku a společně odešli. Než si všichni uvědomili, co se stalo, byli již dávno pryč a již je nikdy nikdo neviděl.

Hodnocení

Pohádky od Jiřího Wolkera se mi velice líbily. Většinou nejvíc kvůli závěrům pohádek, protože vesměs končily ne dobrým, ale spravedlivým koncem. Líbila se mi třeba pohádka o kominíkovi, který prokázal soucit k malé dívence, nebo třeba pohádka o sobeckém milionáři, který si myslel, že si dokáže koupit i zdraví. Určitě bych doporučil nejen milovníkům pohádek, jakým jsem i já.

Vydání knihy 1958

Autor referátu Hamřík Jakub